Potkal mě zázrak 006

8. března 2013 v 19:29 | Ell-Amaterasu-Dei |  Potkal mě zázrak
Setkám se s matkou. To bude zajímavé. Prý utekla, aby mohla randit s chlapama. Pche! Šla si dělat královnu!
"Am... Jsi tu?" zeptal se mě Daisuke. Zatřepala jsem hlavou.
"Promiň, jsem. Říkal jsi něco?" zeptala jsem se omluvným tónem.
"Jen že by jsme měli jít," odpověděl. Vyšla jsem s tím bělovlasým andělem přes mostek. Byla jsem nervózní. Lala šla za mnou. Bělovlasý mávl rukou a naše kufry se vznesly do vzduchu a letěly za námi. Přes mostek jsme došli až k hranici zahrady, ale za ní byla jen tma.
Aha... U nás byl večer a tady je ráno... uvědomila jsem si. Ale i tak tam byla nějaká tma. Bělovlasý muž vešel do temnoty a my s Lalou jsme bezradně stály na hranici.
"Nebojte se a pojďte," vystrčil hlavu ze tmy, když viděl, že za ním nejdeme. Nejistě jsme za ním vykročily a ponořily se do tmy. Chvíli nic, ale pak se postupně rozjasňovalo, až bylo normální světlo jako za dne. Naskytl se nám pohled na... zříceninu. Překvapeně jsme s Lalou kulily oči.
"Vždyť to je zřícenina," poznamenala jsem. Po pravdě jsem si představovala něco... velkolepého, majestátního a ne zříceninu.
"Ano, ale počkejte si, až dorazíme dovnitř. Tam je to úplně jiné," ujistil mě.
"To doufám," zamumlala jsem a společně jsme vyrazili k té zřícenině. Konečně zabušil na velké dvoukřídlé dveře z černého dřeva. Otevřel další muž. Měl šedé vlasy a odkrytá křídla. Byly víc bílé než šedé.
"Kdo jste a co tu..." zarazil se, když zahlédl mou tvář.
"Princezna... To není možné... Vy jste se vrátila..." chraplavě šeptal. Nevěděla jsem, co říct a tak jsem jen na něj hleděla.


"Pojďte," vyzval mě a už nás vedl do jakési předsíně. Na zemi byl tlustý červený koberec, který tlumil naše kroky, zdi byly úplně zářivě bílé, strop podepřený sloupy, na zdech obrazy s různými anděly. Někteří měli červené vlasy, fialové, černé... všechny možné barvy, ale všichni dojednoho měli zářivě bílá křídla.
"Všichni za celou naši historii z královské rodiny," řekl náš průvodce, když viděl, jak se na ně dívám. Bělovlasý anděl zůstal venku. Nejspíš se vrátil k mostku.
"Pojďte musíte za královnou," pobídl mě a vykročili jsme po koberci do chodby, která vedla někam dál.
"Mluvil tu někdo o mně?" ozval se znenadání pevný ženský hlas, ze kterého sálala síla. Hned jak dozněl, vyšla z chodby... moje matka.
"Kdo jste?" zeptala se. Při pohledu na ni se mi zamotala hlava. Viděla jsem ji jen pár sekund, ale stačila jsem si zapamatovat každý detail její tváře. Šikmé oči, plné rudé rty, červené oči, červené vlasy, přímý pohled, střední postava, zářivě bílá křídla... A pak jsem omdlela.
*
*
Probudila jsem se na nemocničním lůžku. Nevěděla jsem, kde jsem a proč jsem vůbec omdlela. Nic jsem nechápala. Otevřela jsem oči a párkrát zamrkala, protože jsem viděla rozmazaně. Posadila jsem se.
"Ne, ne, veličenstvo, musíte ležet nebo..."
"Au!" vyjekla jsem. Hlavou mi projela ostrá bolest a tak jsem si zase lehla.
"Tak je to správně," usmála se jakási setřička u mojí postele. Oblečená byla celá v bílém, měla světle fialkové mikádo, stejně světle fialové oči a starostlivě na mě shlížela s notesem v ruce.
"Musíte ještě chvíli ležet. Mohla by vás pak bolet hlava, veličenstvo," upozornila. Místo odpovědi jsem pokývala hlavou.
"Kdo jsi?" zeptala jsem se.
"Sorraia, veličenstvo," odpověděla a pousmála se.
"Přestaň mi, prosím, říkat veličenstvo... Nejsem na to vůbec zvyklá..." požádala jsem ji.
"D-dobře. Nás to tu učí odmalička... Když chceme patřit na hrad, musíme všechny z královské rodiny oslovovat "vaše veličenstvo" a všechny výše postavené "pane" nebo "paní"," pokrčila rameny.
"Říkej mi Amaterasu nebo prostě Am," usmála jsem se velkoryse.
"Ale to je proti pravidlům!" protestovala.
"Ale já ti to nařizuju a to proti pravidlům není nebo ano?" zeptala jsem se. Zamyslela se.
"Když to říkáte takhle..." usmála se a někam odběhla.
"Am! Zlato, jsi v pohodě?" zeptala se mě vyděšená Lala, která zrovna přiběhla.
"Uh, nic mi není, teda myslím," ujistila jsem ji a sedla si. Hlava se naštěstí neozvala a to bylo dobře.
"To jsem opravdu ráda, že to není nic vážného," ozval se zase ten hlas. Trhla jsem sebou.
"Eh, díky," řekla jsem inteligentně.
"Nemáš za co, jsi přece jen moje dcera."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 El.Michelle El.Michelle | Web | 9. března 2013 v 20:19 | Reagovat

wow, úžasný! :* teď mě zase láká něco psát :D jdu se pokusit něco naspat, ale dopadne to bblě :D

2 Ell Amaterasu Ell Amaterasu | Web | 10. března 2013 v 7:47 | Reagovat

[1]: Děkuju :)* Konečně už něco napiš :D A nedopadne to blbě :) Pokud se ti podaří něco napsat, musíš mi to dát přečíst ;) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Ikonky:


Přidej se! >>>

Fan of:

House of Night by P.C. Cast & Kristin CastFallen by Lauren Kate
The Vampire Diaries by L.J. SmithHercule Poirot by Agatha Christie
Wings by Aprilynne PikeUnearthly by Cynthia Hand
Hex Hall by Rachel HawkinsHarry Potter by J.K. Rowling
The Chronicles of Narnia by C.S. LewisInheritance by Christopher PaoliniFirelight by Sophie JordonParanormalcy by Kiersten White

Teams:

House of Night by P.C. Cast & Kristin CastUnearthly by Cynthia HandThe Vampire Diaries by L.J. Smith
Fallen World by Megan CreweFirelight by Sophie JordonWings by Aprilynne Pike