Roses... 1/3

16. dubna 2013 v 19:27 | Ell Amaterasu |  Roses †
Zítra je maturitní ples.
To by bylo fajn, ale já nemám partera, který by se mnou tančil.
Někdo zazvonil. Šla jsem otevřít a kdo tam není.
Ta nejméně očekávaná osoba.
"Tobiáši..."

"Ano, jsem to já, zlato," svůdně se usmál.
"Co tu chceš?" zeptala jsem se ostře a dala mu tak jasně najevo, že na mě jeho úsměv nezapůsobil.
"Jen tak jsem šel kolem a..."
"Podrobnosti vynech a běž rovnou k věci," poradila jsem mu otráveně.
"Dobrá tedy. Napadlo mě, jestli bys nechtěla být mou partnerkou na zítřejším plese?" zeptal se a podal mi jedinou rudou růži, kterou až doteď schovával za zády.
"J-já..." zajíkla jsem se a hleděla na růži.
"Odstranil jsem trny, aby ses nemohla píchnout," dodal s úsměvem.
"Já... Ty... ještě nemáš partnerku?" zeptala jsem se překvapeně. S jeho hustými černými vlasy, tmavýma očima, sportovní postavou a svůdným vystupováním. Je pravda, že kam se hne, tam jsou na něj nalepené holky.
"Nenašel jsem tu pravou, lásko. Až teď," popošel blíž. Potřásla jsem hlavou. Vždycky mi připadal jako nafoukanec s velkým egem. A občas se tak i choval a já se s ním nikdy nebavila.
"Takže...?" usmál se.
"Ne..." šeptla jsem a zavřela mu dveře před nosem. Pak jsem se o ně opřela a vydechla. Proč já? Mohl by mít mnohem lepší holky, než jsem já.
"Lauro? Kdo to byl?" ozval se z kuchyně hlas mé matky.
"Jeden kluk, ale už jsem ho poslala pryč," odpověděla jsem a šla po schodech nahoru do svého pokoje. A jaké překvapení. Na posteli ležela ta růže. Zalapala jsem po dechu. Co tu dělá?! Nebo spíš.. Jak?! Podívala jsem se pořádně a zahlédla také papír. Byl ve stejném červeném odstínu jako moje prostěradlo. A byl přeložený. Rozložila jsem ho a bylo tam krasopisně napsáno: Lauro... Prosím, pojď se mnou na ples. Jsi sluncem i měsícem mého života, dodáváš mu alespoň nějaký smysl, když se směješ, cítím se šťastný, když jsi smutná, jsem i já, tvůj úsměv a smích je to jediné, pro co žiji... And this is next rose for you...
Srdce se mi prudce rozbušilo a roztřásla se mi ruka. Pustila jsem papírek a nechala ho klesnout zpět na postel. Vzala jsem prázdný džbán, napustila ho vodou a dala do něj tu růži.
Kolik růží v něm nakonec bude? napadlo mě, ale hned jsem takové myšlenky zahnala. On je neznámá a nepřístupná.
*
*
Další den...
Každé ráno si chodím na půlhodinku zaběhat. Vyběhla jsem z domu. Sluchátka v uších a v nich inspirující hudba. Dlouhé tmavě hnědé vlasy jsem měla v culíku, aby mi nezavazely. Oběhla jsem si rybníček, který se nachází za naším domem a vrátila se. A v pokoji na mě čekalo překvapení.
Sametová červená krabice ovázaná černou okrasnou stuhou, na ní papírek a rudá růže.
Prosím... stálo na papírku. Růži jsem dala do džbánu. Ta včerejší ani trochu nezvadla. Pořád byla svěží. A konečně jsem otevřela tu krabici. A myslela, že omdlím. Byly v ní jednoduché, ale překrásné červené šaty v pase ovázané černou látkou s mašlí. Sahaly by mi až na zem. Bez ramínek. A na dně krabice byl další papírek.
Byl bych poctěn Tvou přítoností v těchle šatech...
V těchle šatech bych šla ráda, ale s ním ne.
A v tom mé úvahy přerušilo zaklepání na okno. Otevřela jsem a dovnitř ladně skočil Tobiáš.
"Co tu děláš?!" sykla jsem na něho.
"Přišel jsem tě znovu požádat... zlato," usmál se a podal mi další růži. Přijala jsem ji a dala do džbánu.
"Když je necháš ve vodě, vydrží hodně dlouho," řekl a vzal mě za ruku. Chtěla jsem mu ji vytrhnout, ale jeho dotek byl tak příjemný a něžný, že to prostě nešlo.
"Půjdeš se mnou na maturitní ples dnes večer v těchto šatech?" zeptal se znovu, zvedl mou ruku ke rtům a do dlaně mi vtiskl pusu.
"J-já..."
Chtěla jsem říct ne, ale prostě to nešlo.
"Ano," vydechla jsem. Přitáhl si mě do náruče a jen tak mě držel v náruči.
"Zlato..." pošeptal mi do ucha, "jsi pro mě vším..." políbil mě. Ale pak jsem ho odstrčila.
"Jestli chceš, abych s tebou šla, běž a sejdeme se-"
"Stavím se pro tebe," ujistil mě, naposled se usmál a vyskočil oknem ven.
Usmívala jsem se ven z okna ještě asi deset minut a usmívala se jako pitomeček.
Ale pořád jsem nevěděla, jestli jsem udělala dobře. Pořád jsem měla v srdci pochyby...
Tak...
Zase píšu jen jednorázový příběh, protože na pokračování některé série vážně nemám nápady a hlavně sílu...
Teoreticky bych mohla napsat pokračování (už mám vymyšlený i děj, tak trochu) a ano, inspirovala jsem se plesem u rodiny Niklause (konkrétně Caroline a Niklaus / Klaus / Nik).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ღ ღ ღSáraღ ღ ღ ღ ღ ღSáraღ ღ ღ | E-mail | Web | 18. dubna 2013 v 10:44 | Reagovat

je to krásné i romantické, že mu nedokázala říct ne se ani nedivím a já bych byla ráda, kdyby bylo pokračování

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Ikonky:


Přidej se! >>>

Fan of:

House of Night by P.C. Cast & Kristin CastFallen by Lauren Kate
The Vampire Diaries by L.J. SmithHercule Poirot by Agatha Christie
Wings by Aprilynne PikeUnearthly by Cynthia Hand
Hex Hall by Rachel HawkinsHarry Potter by J.K. Rowling
The Chronicles of Narnia by C.S. LewisInheritance by Christopher PaoliniFirelight by Sophie JordonParanormalcy by Kiersten White

Teams:

House of Night by P.C. Cast & Kristin CastUnearthly by Cynthia HandThe Vampire Diaries by L.J. Smith
Fallen World by Megan CreweFirelight by Sophie JordonWings by Aprilynne Pike