Potkal mě zázrak

Potkal mě zázrak 015

29. června 2013 v 20:03 | Ell Amaterasu
Na ošetřovně jsem potkala Sorraiu. Vypomáhala tam. Její léčitelské schopnosti jsou tam velmi užitečné, ale ne všemocné. Jsou úrazy, které se prostě vyléčit nedají. Například utržená křídla.
"Amaterasu? Jste v pořádku?" zeptala se mě.
"Ne.. Je mi špatně a motá se mi hlava," řekla jsem a chytla se za břicho.
"Co se stalo?" zeptala se a přiložila mi dlaň na čelo. Celá jsem hořela.
"Máte horečku," poznamenala. "Lehněte si sem," zavedla mě k jedné posteli za fialovými závěsy.
"Nemůžeš udělat zase to s těma rukama?" zeptala jsem se unaveně.
"Jsem příliš vyčerpaná, omlouvám se," sklonila hlavu. V tu chvíli dorazil i učitel Dějin andělské komunity.

Potkal mě zázrak 014

8. června 2013 v 20:17 | Ell Amaterasu
Hodina Elementů byla vcelku zajímavá. Bavili jsme se hlavně o účincích vody. Napřídklad že napomáhá hojení, anděl, který má nadání pro vodu, dokáže dýchat pod vodou apod. Jistěže jsem si dělala podrobné poznámky a půjčila si ty Simoniny.
"Vážně nemáš za co. Tenhle předmět je důležitý, budeš z taky skládat zkoušku, která by mohla rozhodnout o tvém budoucím zaměstnání," opakovala pořád dokola, než si uvědomila, že já nejspíš nebudu nikdy vykonávat něaké povolání. Možná že bych i tomu povolání dala přednost než kralování celé andělské komunitě. Moje matka je tak sebejistá, krásná a vůbec vypadá, naprosto dokonale. A já? Já jsem jen nějaká holka, která donedávna ani nevěděla, že je anděl! Jistě, všichni by jí mohli tvrdit, že sebejistotu a tu 'dokonalost' získá zkušenostmi a učením.

Potkal mě zázrak 013

1. června 2013 v 18:46 | Ell Amaterasu
"To je boží!" švitořila celou přestávku ta zrzka.
"Mhmm.." zamručela jsem a hleděla na prázdnou stránku sešitu před sebou. "Teď máme co za hodinu?" přerušila jsem ji.
"Literaturu," odpověděla a dál vykládala cosi o mém nadání. Protočila jsem oči.
"Jak se vůbec jmenuješ?" přerušila jsem ji znovu.
"Simone, svoje jméno mi říkat nemusíš, já vím, že jsi Amaterasu!"
"A co probíráte v literatuře?" zajímala jsem se.
"Většinou naše učitelka na začátku přečte úryvek z nějaké knížky a my ho pak rozebíráme. Třeba popíšeme charaktery postav a tak," vysvětlovala horlivě. Vlastně jsem se zeptala jenom proto, abych nemusela poslouchat její povídání o mém nadání.

Potkal mě zázrak 012

25. května 2013 v 19:08 | Ell Amaterasu
Přiznávám, to, že jsem na ni vytáhla to, že jsem princezna, bylo hnusné a nechutné, ale mohla si za to sama, ne?
"Ahoj, ty jsi..." pozdravila mě jakási zrzka se světle šedými křídly.
"Ano, jsem ta princezna," řekla jsem otráveně a ukázala na křídla i na tetování na tváři.
"Promiň!" vypískla. "Nechtěla jsem nějak..."
"To je v pohodě, chceš si sednout se mnou?" zeptala jsem se jí.
"Jasně," vyhrkla a plácla sebou vedle mě na židli.
"První hodinu máme Andělogii, že?" zeptala jsem se jí. Přikývla a v tu chvíli přišla do třídy učitelka.

Potkal mě zázrak 011

18. května 2013 v 12:43 | Ell Amaterasu
"Vážně? Ale co když řeknou, že ses zmocnila trůnu násilím, ale že je naše rodina ta nejhorší," uvažovala jsem.
"Uvěří mi, předchozí královna byla má matka a sama mě před svou smrtí prohlásila budoucí královnou," řekla matka, spojila ruce, křídla se jako by zavlnila a kouzlo se zase nahradilo. Černou nahradila bílá.
"Ale kdy? Na hodinách se to dozví! Nejdou mi ukrýt!" zeptala jsem se zoufale.
"Hned. Svolám všechny, kdo jsou právě teď na hradě."
"Jak?"
"Pošlu jim telepatickou zprávu, ať se schromáždí na prostranství za hradem," vysvětlila a chystala se odejít.
"Ale co na chodbě? Uvi-"

Potkal mě zázrak 010

10. května 2013 v 19:28 | Ell Amaterasu
Přesně v sedm hodin mi zazvonil budík na nočním stolku vedle mé postele. Se zaúpěním jsem ho zamáčkla. Vůbec jsem se necítila připravená na nový den, natož na novou školu a lidi!
Pak, po chvíli uvažování, jsem vstala a šla do koupelny. Vedle skříně byly dveře, kterých jsem si předtím nevšimla. Po menším prozkoumání jsem si dala sprchu, pořádně si umyla vlasy a pak se celá utřela do sucha. Oblékla jsem si černé legíny, podprsenku a stoupla si před zrcadlo v koupelně. Soustředila jsem se ze všech sil a nakonec se mi podřilo křídla přivolat. Byla nádherná... Ale černá. A to by být neměla.

Potkal mě zázrak 009

8. května 2013 v 19:09 | Ell Amaterasu

Ano, ano.. Měla jsem napsat Příručku pro anděly, ale prostě nevím, co bych do ní měla všechno psát, takže součástí dalších dílů budou útržky z Příručky a pak to třeba nějak poskládám a vložím samostatně.
Prostě budu teď normálně vydávat i tuhle povídku a to v sobotu.
Poslední díl byl vydán 15. března a dnes máme 8. května. Mno, to bude zajímavé.
*
"Mhmm... Zajímavé," pomyslela jsem si, když jsem si přečetla úryvek z první kapitoly. Začala jsem číst dál a zjistila, že taková posedlost někým je strašně nebezpečná, takže si musím dávat pozor. Ale jak se znám, i kdybych já nevyhledávala problémy, problémy si najdou mě. Achjo.

Potkal mě zázrak 008

15. března 2013 v 19:49 | Ell-Amaterasu-Dei
"Wau!" vydechla jsem, když jsem viděla svůj pokoj. Celý byl oranžovo-červený. Na posteli s nebesy bylo oranžové povlečení a tmavě oranžový přehoz. Nebesa byla tmavě červená, chlupatý koberec světle červený, noční stolek, psací stůl s židlí, skříň, police, knihovnička s asi stovkou knížek (z toho třetina byla fantasty literatura, druhá třetina učebnice a encyklopedie o andělech a nadpřirozenu a ten zbytek romány o všem možném) a skříňka s pěti šuplíky byli ze dřeva a natřené na černo. Na posteli leželo velké oranžové tričko, které by mi podle mého odhadu bylo někam po kolena. Nejspíš na spaní. Na zdech byly obrazy a na nich noční krajina a vyobrazení různých živlů. Zdi byly vymalované světle oranžovou. Pokoj se mi moc líbil. V rohu byl velký tmavě červený pytel vyplněný polystyrénovými kuličkami. Na nočním stolku ležela lampička, pár záložek do knížek a - ach můj bože - budík. Na psacím stole ležel dokonce i notebook s vybavením, pár sešitů, sada pastelek, fixek, tužek a tak. Přemýšlela jsem, jak mohl ten 'někdo' vědět o tom, že ráda kreslím. Kufr ležel u dveří.
"Líbí?" zeptala se nesměle Sorraia.
"Děláš si srandu? Je to úžasný!" usmála jsem se.
"To jsem ráda," oplatila mi úsměv, "asi si budeš chtít vybalit, že?"
"Jo, uložím si věci do skříně, převleču se a pak..." nevěděla jsem, co budu dělat pak.
"Pak můžeš zůstat v pokoji a třeba si číst nebo kreslit nebo co chceš. No a nebo přijď o patro níž do takové společenské místnosti, kde se setkávají učedníci zhruba tvého věku. To nepřehlédneš. Můžeš si tu najít kamarády. Zítra pak začne tvá výuka," usmála se.

Potkal mě zázrak 007

12. března 2013 v 11:01 | Ell-Amaterasu-Dei
Polkla jsem. Opravdu je tady. Ta žena, která mě opustila. Opatrně jsem jí pohlédla do rudých očí.
"Vy asi budete..."
"Tvá matka. A tykej mi," požádala mě a rudé rty se jí zvlnily do úsměvu. Pokusila jsem se také o úsměv, ale byla to jen taková napodobenina. Radši jsem pokusy o úsměv vzdala a celou si ji prohlédla. Měla na sobě černé šaty s velkým výstřihem a sahaly jí až na zem. Křídla měla složená na zádech.
"Nemusíš se stydět. Nebo tak něco," znovu se usmála.
"Víte... Víš, ono je to těžké... Po takové době se znovu potkat," řekla jsem tiše.
"To je mi jasné, jsem ráda, že Posel splnil svůj úkol a že tě sem dovedl," řekla hřejivě.
"Posel? Copak nemá jméno?" zeptala jsem se a nechápavě a zároveň tak trochu naštvaně se tvářila.
"Má, ale jak si můžu pamatovat desítky jmen svých služebníků?" odpověděla mi otázkou.
"Pokud je tak důležitý a měl mě sem přivést, tak to by stálo za to pamatovat si jeho jméno, ne?" přistoupila jsem na její způsob.
"Podívej, já mám jiné starosti než se učit jména svých služebníků a poddaných-"
"Víš vůbec, jak se jmenuju já?!"

Potkal mě zázrak 006

8. března 2013 v 19:29 | Ell-Amaterasu-Dei
Setkám se s matkou. To bude zajímavé. Prý utekla, aby mohla randit s chlapama. Pche! Šla si dělat královnu!
"Am... Jsi tu?" zeptal se mě Daisuke. Zatřepala jsem hlavou.
"Promiň, jsem. Říkal jsi něco?" zeptala jsem se omluvným tónem.
"Jen že by jsme měli jít," odpověděl. Vyšla jsem s tím bělovlasým andělem přes mostek. Byla jsem nervózní. Lala šla za mnou. Bělovlasý mávl rukou a naše kufry se vznesly do vzduchu a letěly za námi. Přes mostek jsme došli až k hranici zahrady, ale za ní byla jen tma.
Aha... U nás byl večer a tady je ráno... uvědomila jsem si. Ale i tak tam byla nějaká tma. Bělovlasý muž vešel do temnoty a my s Lalou jsme bezradně stály na hranici.
"Nebojte se a pojďte," vystrčil hlavu ze tmy, když viděl, že za ním nejdeme. Nejistě jsme za ním vykročily a ponořily se do tmy. Chvíli nic, ale pak se postupně rozjasňovalo, až bylo normální světlo jako za dne. Naskytl se nám pohled na... zříceninu. Překvapeně jsme s Lalou kulily oči.
"Vždyť to je zřícenina," poznamenala jsem. Po pravdě jsem si představovala něco... velkolepého, majestátního a ne zříceninu.
"Ano, ale počkejte si, až dorazíme dovnitř. Tam je to úplně jiné," ujistil mě.
"To doufám," zamumlala jsem a společně jsme vyrazili k té zřícenině. Konečně zabušil na velké dvoukřídlé dveře z černého dřeva. Otevřel další muž. Měl šedé vlasy a odkrytá křídla. Byly víc bílé než šedé.
"Kdo jste a co tu..." zarazil se, když zahlédl mou tvář.
"Princezna... To není možné... Vy jste se vrátila..." chraplavě šeptal. Nevěděla jsem, co říct a tak jsem jen na něj hleděla.

Potkal mě zázrak 005

26. ledna 2013 v 19:34 | Ell-Amaterasu-Dei
"Musíš se mnou do Japonska..." řekl Daisuke.
"A-ale to nejde... Co Kate? Co jí mám říct?" zeptala jsem se.
"Ona o tom ví, ale měla zakázáno ti o tom říct," vysvětlil Daisuke, "o mně neví, ale ví, že jednou přijde Posel a odvede tě."
"A-ale co když nechci nikam jít?" zeptala jsem se a bála se, že budu muset, i kdybych nechtěla.
"Musíš." Svěsila jsem hlavu. Nechtěla jsem to tu opouštět... Mám tu kamarády, vše tu znám, ale odjet do Japonska? Jen tak?
"Lala, pokud bude chtít, může jít s tebou," vytrhl mě z úvah. Hned mi bylo líp. Nebudu tam sama! Viděl, že jsem pookřála a usmál se. Pohlédla jsem na Lalu.
"Jasně že s tebou pojedu!" zářivě se usmála a objala mě.
"Pokud nic nenamítáte, začněte si balit," řekl nám Daisuke a my na něj vyvyalily oči.
"Teď?" zeptala jsem se. Pokýval hlavou.
"No jasně! Lalo ty běž domů a řekni rodičům..." zarazil se.
"Řeknu, že jedu s Am do Japonska na výlet, že nevím, jak dlouho tam budeme a že školu a tak máme zajištěnou," vysypala ze sebe Lala výmluvu. Šla domů si sbalit. Zůstala jsem v pokoji sama s Daisukem.
"Tobi o tom ví?" zeptala jsem se a začala si balit. Zavrtěl hlavou. Po nějaké hodině nebou dvou jsem měla sbaleno a čekala na Lalu.
"Mohla bys prosím napsat na papír vzkaz? Budu ti to diktovat," požádal mě. Vzala jsem papír a tužku a dala se do psaní.
"Kate, Posel přišel a já s ním odcházím do Japonska. Ty víš, co to znamená. Sbohem," nadiktoval mi. "Sbohem" jsem si dodala, abych neodešla jen tak bez rozloučení. Nechala jsem ho v kuchyni na stole. Zazvonil zvonek. Ve dveřích stála Lala.
"Můžeme?" zeptal se Daisuke, který byl pohodlně usazený na mém ramenu. Místo odpovědi jsme šly ven.
"Kam máme jít?" zeptala jsem se.
"Někam do parku," pošeptal Daisuke, "vyšlu telepatickou zprávu někomu ze Strážců a ti už nás tam dopraví." Zašly jsme s Lalou do parku a mezi stromy.
"Dobře, připravte se. Možná se vám udělá špatně," upozornil nás šeptem Daisuke. Zasvrbělo mě na čele a pod okem. Pak jakoby mě někdo táhl za ruku. Najednou jsme byli všichni tři v prázdnu a pak jsme se objevili v krásné japonské zahradě. U vstupu na most přes malou říčku stál nějaký muž s bílými vlasy. Anděl... došlo mi. Měl zakrytá křídla. Něco jsem cítila. Jako kdyby byl vzduch něčím nabitý.
"Běžte za ním," pošeptal mi do ucha Daisuke. Vykročila jsem k mostku.
"Co tu děláte? Tady je soukromý..." zarazil se, když se na mě pořádně podíval.
"V-vy jste... Omlouvám se, já vás nepoznal..." sklonil hlavu a omlouval se.
"Kdo přesně jsem?" zeptala jsem se nervózně, "a jak víte, kdo jsem?"
"Naše princezna, vás by poznal každý podle vašeho tetování," řekl a klekl mi k nohám.
"Vstaň," řekla jsem mírně, "podle jakého tetování?"
"Vy o něm nevíte?!" zeptal se udiveně a byl tak překvapený, že vzhlédl ke mně, ale nevstal.
"Máš zrcátko?" zeptala jsem se Laly. Jedno mi podala. Pohlédla jsem na sebe a zalapala po dechu. Na tváři jsem měla překrásný vzor plný peříček a měsíčků a byli navzájem propletení krajkou. Měla jsem to po celém obličeji až ke krku a i ve výstřihu.
"Pojďte, musíte jít za královnou," pobídl mě. Při pomyšlení, že se setkám s matkou mě zamrazilo.

Potkal mě zázrak 004

8. prosince 2012 v 14:33 | Ell-Amaterasu-Dei
Tak, přidala jsem tam trochu nadpřirozena... Nevím no :D Tak snad se bude líbit :) xD
"Kate?" křikla jsem mezi dveřmi našeho domu. Žádná odpověď, Kate není zjevně doma, zase má odpolední, ale to mi teď nevadilo. Naopak se mi to hodilo.
"No? Co jsi mi to chtěla důležitého říct?" zeptala se Lala.
"Pojď," vyzvala jsem ji a spolu jsme šly do patra, kde mám pokoj já a můj nevlastní brácha Tobi.
"Máš doma bráchu?" zeptala se Lala dychtivě.
"Nevím a co se o něj tak zajímáš?" zeptala jsem se a modlila se, aby náhodou nechtěla pro změnu Tobiho. Ne že bych byla majetnická, ale přece jenom není to divný?
"Noo..." začervenala se.
"Že on se tobě líbí?" zeptala jsem se.
"Moožná trošku," naznačila prsty, "dobře, hodně..." svěsila hlavu.
"Ále prosímtě," zvedla jsem jí hlavu, "vždyť by bylo super, kdybyste spolu chodili," usmála se a pomyslela si, že by vážně bylo super, kdyby spolu chodili. Konečně by Lala někoho měla a nemusela odpoledne, kdy já nemůžu, trávit zavřená doma.
"No asi jo..." řekla.
"Tobiii!" zakřičela jsem. Dveře od jeho pokoje se otevřely a on vystrčil rozcuchanou hlavu ven na chodbu. Tobi má tmavě červené vlasy, kroužek ve rtu, hodně tmavé oči a sportovní postavu, i když moc nesportuje.
"Anooo?" protáhl znuděně. Lala se mírně začervenala. On, když ji uviděl, taky.
"Niiic, jen, že jsme tady," řekla jsem a zašly jsme do mého pokoje. Jen nad tím zavrtěl hlavou a mumlal cosi o tom, že holky jsou divný a zase zavřel.
"No povídej," pobídla mě Lala, když jsme hodily tašky na zem a pohodlně si sedly na postel.
"Podívej," řekla jsem, dala si ruku dlaní nahoru na rameno a když Daisuke na ruku nalezl, dala jsem ruku dolů i s Daisukem. Hleděla na něj a Daisuke na ni.
"Ahoj," řekl a potřásl blonďatými vlasy.
"O-ono t-to mluví!" řekla Lala a vyvalila oči.
"Nejsem žádné TO, ale Daisuke Ookami a je mi šestnáct a moc mě těší, že tě poznávám a kdo jsi ty?" řekl sarkastickým tónem.
"Promiň," omlouvala se Lala a bylo vidět, že ji to mrzí, "jsem Lala Smithová," podala mu prst. Chytl ji za něj a ona mírně potřásla. I tak málem spadl.
"Promiň!" omluvila se znovu.
"V pohodě," v jeho hlase už nebyla ani stopa po dřívějším sarkasmu.
"Našla jsem Daisukeho, když jsem dnes ráno šlo do školy..." začala jsem vyprávět.
"Takže ty nevíš, kdo a jak tě zmenšil?" zeptala se, když jsem skončila.
"Ne, ale je tu něco, co jsem ti předtím neřekl Amaterasu," sklopil oči.
"Co?" zeptala jsem se.
"Měl jsem tě najít..." řekl.
"Najít?!" vyjekla jsem.
"Ano, jednou by jsme se tak jako tak setkali, někdo mě nějak zmenšil, ale nebyl to on, kdo mě sem poslal. Poslala mě sem bohyně Amaterasu, po které jsi pojmenovaná. Předtím jsem lhal, když jsem říkal, že nevím, proč tu jsem, vím to. Mám tě najít a říct ti něco hodně důležitého..."
"Bohyně?! Amaterasu?!" nerozuměla jsem a nechápala, že on to věděl, ale neřekl mi to.
"Ano, bohyně Amaterasu, náš řád nebo spolek, jak by jste řekli vy, ji uctívá a ona doopravdy existuje," potvrdil, "věříš Lale?" zeptal se vážným tónem.
"Ano, svěřila bych jí život a všechny tajemství," potvrdila jsem smrtelně vážně.
"Lalo, nic z toho, co teď řeknu, nesmíš bez výslovného svolení Amaterasu, říct nikomu jinému," řekl Daisuke a pohlédl jí do jejích smaragdově zelených očí.
"Neřeknu, přísahám," řekla.
"Dobrá, Amaterasu... Ty jsi anděl..." vybalil to na mě a já nevěřícně zírala a myslela si, že buď si ze mě dělá srandu a nebo je to nějaký omyl. Já přece nejsem anděl, andělé nejsou a i kdybych měla sebebožtější jméno anděl nebo bohyně nejsem!
"Ano, ty jsi anděl a já měl úkol tě najít a říct ti to," potvrdil, když viděl, jak se tvářím.
"Ale... To nemůže... Prostě to není možné!"
"Ale ano je a já ti to potvrdím," řekl, "zjev se!" řekl a najednou jse ucítila na zádech cosi těžkého a otočila hlavu. Všichni tři naráz jsme zalapali po dechu. Na zádech jsem měla velká černá jako noc křídla.
"Ty jsou úžasná," pohladila je Lala a já ucítila její dotek a zkusila křídli pohnout, ale stálo mě to hodně úsilí, abych s nimi aspoň trošku zamávala.
"Jaktože jsou černá?" zamumlal Daisuke nechápavě.
"Neměly by být?" zeptala jsem se.
"Ne, jsi z významného rodu a čím lepší rod tím bělejší křídla, ale ty ty křídla máš..."
"Černá..." dopověděla jsem a dotkla se jich.
"Podívej," řekl a objevily se mu křídla. Byly trochu šedá, ale ne černá.
"Ty by jsi je měla mít úplně a naprosto bílá, protože..." zarazil se.
"Protože...?" pobídla jsem ho.
"Jsi korunní princezna Národu Andělů," řekl a já, která si myslela, že nepřijde už větší překvapení, jsem překvapeně mlčela. Anděl a ještě k tomu korunní princezna? A připočítejte k tomu absolutně černá křídla a je to na hlavu.
"A ještě něco... Nikdo a když říkám nikdo, tak nikdo, nemá úplně černá křídla... Je sice pověst o ženě, která má taková křídla a je mocná čarodějka, ale je to jen pověst..."
"V pověstech je něco pravdy..." podotkla jsem.
"Tvá matka se jmenovala taky Amaterasu, že?" zeptal se. Kývla jsem.
"Všechny ženy se v královském rodě jmenují Amaterasu a všchni, i ženy i muži, mají zářivě bílá křídla, ale ty..." řekl.
"Co když moje matka je ta žena z pověsti..." řekla jsem.
"To by bylo možné, kdyby ovšem neměla bílá křídla, právě teď je někde v Japonsku v královském paláci a má odkrytá křídla," vyvrátil mé tvrzení.
"A nejde černo barvu nějak skrýt nebo přemalovat?" zeptala jsem se.
"Ano, ale to dokáže jen opravdu silný čaroděj nebo čarodějka..." řekl.
"Ale pokud je to ona, neměl by to pro ni být problém..." řekla jsem a věděla, že mám pravdu.
"Tak to jsme v háji..." řekl smutně.
"Sakra! Sakra! Sakra! Proč já musím mít vždy takovou smůlu?" řekla jsem naštvaně a smutně zároveň.

Potkal mě zázrak 003

29. listopadu 2012 v 19:39 | Ell-Amaterasu-Dei
Je to tentokrát trochu kratší, ale snad se bude líbit :) ...
"Co myslíš?" zeptal se s tajemným úsměvem.
"Hmm... Nic," řekla jsem a pohlédla mu upřeně do očí.
"Pleteš se," řekl a znovu mě držel v náruči.
"Nepletu, neříkám, že nejste hezký, mladý a tak dále, ale já prostě nemůžu a navíc mám ráda někoho jiného..." řekla jsem a pokusila jsem se mu vytrhnout, ale držel mě.
"Jiného?" zarazil se.
"Ano," vydechla jsem.
"Hmm... Jsi stejně krásná, jako je tvá matka," pohladil mě po tváři.
"M-má matka?" vykoktala jsem.
"Ano," potvrdil.
"Vy jste ji znal?" zeptala jsem se ho nedočkavá informací, které by mi mohl dát.
"Ano, byla krásná, hrdá, silná..." začal se rozplývat nad jejími úžasnými vlastnostmi.
"Nevíte, proč mě pojmenovala-"
"Amaterasu? Říkal jsem jí, ať to nedělá, ale ona to udělala, jak vidím," přerušil mě, "nejspíš mě chtěla naštvat nebo..."
"Nebo co?" zeptala jsem se.
"Neřeknu ti to, pokud ale..." usmál se.
"Ne! Myslíte si, že-že jenom tak..." konečně jsem se od něj odtrhla.
"Ale tak se o své matce nic nedovíš," řekl.
"To mi nevadí! Pokud budete něco zkoušet, vždycky můžu zaklepat na dveře ředitelny," pohrozila jsem. Zabralo to, naštěstí.
"Kdybys sis to rozmyslela, najdeš mě v mém kabinetu nebo u mě doma," zavrčel, šel do svého kabinetu a práskl dveřmi.
"Uff..." oddychla jsem si. Otřela jsem si pusu, popadla tašku a letěla na počítače, cestou jsem koukla na mobil a zjistila, že jsem propásla už asi půl hodiny.
"Dobrý den, omlouvám se, ale pan Smallwood mě zdržel v učebně po matice," omluvila jsem se spěšně a šla si sednout k mému počítači.
"Ještě se ho zeptám," blýskly jí oči.
"Sakra, mohl by tvrdit, že jsem u něj vůbec nebyla," skousla jsem si ret, "ale Lala viděla, že mě volá," vzpoměla jsem si a přestala jsem si zkousávat ret a bezmyšlenkovitě jsem si kreslila v malování. Byla chyba, že jsem nemyslela, protože jsem zase nakreslila Daisukeho.
"Už zase?" zeptal se potichu a z jeho tónu bylo poznat, že se usmívá.
"Já za to nemůžu!" napsala jsem černě na obrazovku.
"Aháá," šeptl ironicky.
"Ticho!" načmárala jsem. Pak jsem to smazala, obrázek jsem si uložila a pak byl (konečně) konec hodiny. Cestou po chodbě jsem potkala Lalu, jak vycházela z učebny biologie.
"Tak co?" zeptala se dychtivě.
"Políbil mě," řekla jsem znechuceně.
"Nekecej! A cos udělala?" zeptala se neménědychtivě.
"Odtáhla se, co jinýho?" odpověděla jsem.
"A to proč jako?" zeptala se udiveně.
"Je to učitel a neřvi tak, nemusí to vědět všichni!" upozornila jsem ji.
"Promiň," omluvila se.
"Pojď k nám, musím ti něco říct," řekla jsem jí a spolu jsme šly k nám domů. Nevěděla jsem, jestli je správné jí to říct, ale věděla jsem, že pokud se to někdy dozví, bude naštvaná, že jsem jí to neřekla dřív.

Potkal mě zázrak 002

25. listopadu 2012 v 17:28 | Ell-Amaterasu-Dei
Ták další díl :) Speciálně věnovaný pro E.M. :) :D
"Takže ty si prostě kreslíš, když se nudíš?" zeptal se tiše Daisuke.
"Joo," napsala jsem.
"A co učitelka?" zeptal se.
"Té je to jedno, ví, že já to umím, takže jí to nevadí, kdyby to dělal někdo jinej, asi by ho napomenula, ale mě ne," vysvětlila jsem.
"Aha," šeptl. O přestávce jsem si vytáhla jablko a zakousla se do něj.
"Co máme další hodinu?" zeptala se Lala. Měly jsme spolu všechny hodiny, kromě druhé pondělní odpoledky. Já měla počítače a Lala biologii.
"Matiku," odpověděla jsem znechuceně. Nemám ráda matiku. Jde mi, ale nebaví mě.
"Nee!" zaskučela a svěsila hlavu. Lala matiku nesnáší a je na ni úplně tupá.
"Bohužel," řekla jsem a věnovala se jablku. Den mi proběhl celkem klidně na to, že bylo pondělí a to se většinou oznámí všechny významné události, které se mají stát. Teda ty, o kterých se ví.
"To byla dnes nuda," poznamenala jsem na obědě k Lale.
"Hele! Tam jde!" zpozorněla hned. Protočila jsem oči.
"Vždyť on je takovej idiot! Nafoukanec! Tváří se, jakoby mu to tady patřilo a snaží se být hrozně vtipnej, ale je akorát trapnej!" vrčela jsem.
"Nech toho! Podle mě je sladkej," předla a hleděla na něho. Slyšela jsem, jak se Daisuke uchechtl.
"Už od pohledu vypadá nafoukaně," podotkl. Neznatelně jsem kývla.
"On je super," pozorovala ho. Nekomentovala jsem to a vzdychla.
"No co vzdycháš?" zeptala se mírně podrážděně.
"Neptej se a radši se pořádně na něj podívej," poradila jsem jí. Ve vkusu na kluky se prostě neshodneme.
"No co? Vypadá suprově," řekla.
"Prosímtě pojď! Přijdeme pozdě na matiku a to jen kvůli němu!" vzala jsem ji za ruku a táhla ji ven ze třídy.
"Počkej, matiku máme v..." začala.
"V učebně fyziky, chemie a matiky," dopověděla jsem za ni a táhla ji do třídy. Konečně jsme byly tam a sedly si někam doprostřed k oknu.
"Proč k oknu? Tam vždycky táhne," skučela.
"Smiř se s tím," řekla jsem a do třídy přišel náš sexy a mladý učitel matiky.
"Dobrý den třído!" blýskl úsměvem po celé třídě a všechny holky ve třídě (až na mě a pár šprtek) vzdychly a některé se začaly ovívat. Není nenormální, že se některé holky snaží ho sbalit. No moc se jim to nedaří, i když je svobodný a pokud víme nemá ani přítelkyni.
Pohlédl na mě. Ne jako na normální žačku, ale tak jaksi jinak. Opětovala jsem jeho pohled, ale dívala jsem se na něj jako na normálního učitele. Chvíli bylo ticho a pár holek mě začalo propalovat pohledem. Konečně si uvědomil, že by se měl věnovat třídě a učivu.
"Ehm..." odkašlal si, "dnes začneme s novým učivem..." začal a jeho výklad začal být děsně nezajímavý, protože já už jsem to jaksi uměla. Tak jsem si začala kreslit. Nakreslila jsem ho, pak náčrt lavic a pak ostatní spolužáky. Konečně začalo zvonit. Chtěla jsem se zvednout a odejít, ale...
"Amaterasu!" ozval se jeho hlas.
"Ano?" pohlédla jsem na něj a pozvedla obočí.
"Pojď sem na chvíli, prosím," požádal mě. Pohlédla jsem na Lalu.
"Zlom vaz!" šeptla, ďábelsky se usmála a šla ze třídy ven. Vydala jsem se ke katedře. Měla jsem co dělat, abych se netvářila, jako na svůj vlastní pohřeb.
"Všiml jsem si, že jsi nedávala pozor," řekl.
"Pane Smallwoode já..." začala jsem, ale on mě přerušil.
"Ano, umíš to a nejspíš tě to nebaví, ale smím se zeptat, co jsi to tam kreslila?" usmál se. Podala jsem mu sešit otevřený na stránce, kde jsem předtím kreslila. Podíval se na kresbu.
"To je úžasné," řekl a podal mi sešit zpět.
"Napadlo tě, že by jsi mohla chodit do výtvarného kroužku?" zeptal se a jeho úsměv se rozšířil.
"No... Napadlo, ale... Já nevím," řekla jsem a dívala se na něj tak neutrálním pohledem, kterým jsem zvládla.
Ta kresba je úžasná..." řekl a přistoupil ke mně.
"D-díky," řekla jsem a hleděla na něj.
"...jako ty," dokončil a naklonil se ke mně, aby mě políbil, ale já se odtáhla.
"P-promiňte, ale já nemůžu a vy jste učitel a já..." řekla jsem rychle.
"Ššš..." dal mi prst na rty, "to nevadí, nikdo se to o nás nedozví," tajemně se usmál. Naklonil se znovu a tentokrát si mě podržel, abych nemohla uhnout a políbil mě. Neopětovala jsem jeho polibky a vzpoměla si na Daisukeho, který byl stále na mém ramenu.
"Daisuke..." zamumlala jsem podvědomě. Odtáhl se.
"Měla jsi říct, že je v tom jiný kluk," řekl vyčítavě a uhýbal pohledem.
"Ne! Já s žádným jiným klukem nic nemám!" začala jsem se bránit, ale uvědomila jsem si, že bych asi chtěla. A to konkrétně s Daisukem, ale o tom jsem nehodlala nikomu vykládat a on byl na mě moc malý.
"Tak to jsem rád," zase usmál a prohrábl si tmavě hnědé vlasy. Mezitím zvonilo, ale ani jeden jsme si toho nevšimli.
"Je mezi námi něco?" zeptala jsem se opatrně. Usmál se.

Potkal mě zázrak 001

3. listopadu 2012 v 15:10
Tak jsem si řekla, že napíšu povídku. Je to jen takový úvodní díl :) Za případné chyby se omlouvám.
Potkal mě zázrak - 001
Šla jsem jako vždy do školy. Mám to kousek a tak chodím pěšky. Šla jsem po ulici s taškou přes rameno v černé polorozeplé mikině, pod kterou jsem měla šedé tílko s výstřihem (měla jsem do něj co dát) a fialových legínách.
Najednou jsem zaslechla tiché volání. Rozhlédla jsem se, ale nikoho jsem neviděla, bylo ještě celkem brzo. Pak mě napadlo se podívat na zem. V trávě seděl malý človíček. Zase jsem se rozhlédla, jestli mě někdo nesleduje a sklonila se k němu.
"Ahoj, kdo jsi a co tu děláš?" zeptala jsem se.
"Nevím, jak jsem se sem dostal," odpověděl se založenýma rukama trošku naštvaně. Byl to blonďák s ofinou přes půlku obličeje s dlouhými vlasy. Měl na sobě černé uplé kalhoty a síťované poloprůhledné triko, pod kterým se mu rýsovalo vypracované tělo. Nebyl větší, jak šmoulové v tom filmu.
"Nechceš pomoct?" zeptala jsem se a odhodila si černé vlasy z obličeje.
"Jak by jsi mi mohla pomoct? Neumíš mě zvětšit," řekl nešťastně.
"Hmm... To ne, ale mohla bych tě vzít domů a nějak se o tebe postarat." Nad tímhle návrhem se zamyslel.
"Dobře, když mi slíbíš, že mi zkusíš najít způsob, jak mě zvětšit," souhlasil.
"Super, tak pojď," položila jsem ruku dlaní nahoru na zem. Zaváhal, ale nakonec vylezl. Dala jsem si ho na rameno, kde nebyl vidět skrz mé dlouhé černé vlasy. Pohodlně se usadil.
"Kolik ti vlastně je?" zeptala jsem se ho potichu, aby mě nemohl nikdo obvinit ze samomluvy.
"Šestnáct," odpověděl, "a tobě? Vypadáš, jako bys ještě měla chodit na základku," narážel na mou nepříliš velkou výšku.
"Nee, v obličeji vypadáš starší, ale výškově moc ne," řekl hned, když si všiml mého podrážděného výrazu. Nesnášela jsem, když mi někdo říkal, že jsem malá a nebo narážel na mé černé vlasy a myslel si, že jsem emo.
"Taky," řekla jsem a vyrazila do školy.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se prozměnu on.
"Ani se neptej," řekl jsem. Nenáviděla jsem své jméno a nenáviděla jsem svou matku, která mi ho dala. Bylo po mé matce, která mě opustila chvíli potom, co jsem se narodila. Její bývalá kamarádka, která mě vychovává, mi řekla, že odešla, aby mohla randit s chlapama. Řekla jen, ať mě pojmenují podle ní. Byla to japonka a proto mám tak trochu zešikmené oči, ale to je vše, kromě vlasů, co po ní mám. Spolu sdílíme nenávist k ní. Pohádaly se, ale souhlasila, že se o mě postará. Kvůli mně a ne kvůli matce. Otec zemřel při pádu letadla. Tak mi to aspoň všichni říkají.
"Tak řekni, nebudu se smát, pokud to bude něco fakt směšného." No bezva, směšného, ještě víc, která matka by chtěla, aby se její dítě jmenovalo po bohu? Vlastně bohyni, ale to je jedno. Jsem pojmenovaná podle bohyně slunce.
"Amaterasu," odfrkla jsem si.
"Vždyť je to krásný jméno! Bohyně slunce," řekl.
"Jak víš, co znamená?" zeptala jsem se překvapeně.
"Když jsem byl malý bydleli jsme v Japonsku, ale nejsme Japonci, jen jsem se tam narodil a mám japonské jméno, to je vše," pokrčil rameny.
"Aha a co je to za jméno? Třeba budu vědět, co znamená. Učím se totiž Japonsky," pousmála jsem se.
"Ookami Daisuke," usmál se a čekal, jestli to přeložím. Přemýšlela jsem, až jsem nakonec vylovila správný význam.
"Ookami je vlk a Daisuke znamená velká pomoc," řekla jsem vítezoslavně.
"Správně," usmíval se ještě víc.
"Fakt nevíš, proč jsi malý?" zeptala jsem se.
"Ne," zesmutněl, "najednou jsem se prostě vypařil z našeho domu a objevil jsem se tady," řekl a sklopil hlavu. On ani já jsme netušili, jak moc budu právě tahle informace důležitá.
"Aha... Hele! Jsme tady," změnila jsem téma. Opravdu jsme byli před mojí střední školou.
"Moc na mě nemluv, jen když budeme sami, ano?" varovala jsem ho.
"Jasně, nechceme přece, aby si o tobě mysleli, že jsi blázen trpící samomluvou," usmál se, "nikomu mě neukazuj, prosím," požádal mě.
"Ne, neukážu," souhlasila jsem, protože jsem nechtěla, aby si ho všímaly jiné holky, protože Daisuke byl moc hezký. Já na blonďáky moc nejsem, ale s Daisukem jsem změnila názor. Vešla jsem dovnitř. Nebylo tam moc lidí. Většinou takhle brzo chodili do školy jen šprti a roztleskávačky, které měly trénink a byly v tělocvičně. To o mně leccos vypovídá. Nejsem šprt, ale zase né jeden z těch, kterým je jedno, jestli propadnou nebo ne. Nemívám známky horší, jak tři. Prostě jsem ráda ve třídě první nebo mezi prvními. Ráda totiž sedím vzadu. Namířila jsem si to ke skříňce a vytáhla si z ní učebnice a sešity a šla do třídy. Ve třídě byl jen náš třídní šprt a pár holek, co se daly taky považovat za šprtky. Samozřejmě všichni seděli vepředu. Kývla jsem na ně a šla si sednout dozadu a očekávala příchod mé nej kámošky Laly. Je tak trochu trhlá. Miluje zářivé a fosforové barvy, jako jsou oranžová, žlutá a světle zelená. Vlasy má mrkvově oranžové a oblečení nosí většinou zelené, žluté nebo červené. Někteří se jí smáli a říkali Karotka nebo Mrkvička, ale to byli jen třídní pošuci. Ostatní to bylo jedno, protože nebyla jediná, kdo měl trhlý styl. Mně se zase posmívali někteří, co se mnou chodí na Japonštinu, protože mám jméno po bohyni. Říkají, že jsem namyšlená a tak, ale copak si někdo může vybírat své jméno?
Seděla jsem a čekala. Nebavilo mě to a do začátku první hodiny (angličtina) zbývalo ještě dvacet minut a tak jsem si začala krestit do mého kreslícího sešitu. Dělám to tak vždycky, když se nudím, doma, ve škole uprostřed hodiny... Teta Kate (moje pěstounka) říká, že moje kresby na tom papíře přímo ožívají. Když jsem listovala sešitem, Daisuke uznale zabručel. Začala jsem ho kreslit podle toho, jak jsem si ho pamatovala a dala si pozor, abych neodhrnula z něho vlasy.
"Koho to kreslíš?" přišla za mnou jedna z těch holek. Blondýna Cleo. Ve vlasech má tmavě růžový proužek, který jí padá přes oko. Oblečená je jednoduše, v upnutých džínách a v tyrkysově modrém volném tričku.
"Hmm... Nikoho... Prostě mě to tak napadlo," odpověděla jsem.
"Aha, no každopádně je to krásný," usmála se, "jako by byl skutečný," zářivě se usmála. Cleo je hezká. Mohla by mít plno kluků, kdyby chtěla.
"Díky," oplatila jsem jí úsměv.
"Mohla bych se podívat i na ostatní obrázky?" zeptala se.
"Jasně," souhlasila jsem a podala í sešit. Prohlížela si ho mlčky, ale občas vykulila oči nebo zalapala po dechu. Zastavila se u kresby oka.
"Vypadá tak skutečně," řekla a zbožně se na obrázek podívala.
"Ale to nic není, jestli chceš můžeš si ho vzít, doma mám ještě několik podobných," řekla jsem skromně.
"Vážně?" zeptala se překvapeně a dál se zbožně dívala.
"Jasně," řekla jsem a opatrně obrázek vytrhla a podala jí ho.
"Moc děkuju!" děkovala a jen zírala na obrázek.
"Nemáš za co," usmála jsem se, "to je maličkost." V tu chvíli jsem nevěděla, že darování téhle kresby zrovna Cleo, bude tak důležité. Že ona bude v budoucnosti důležitá a já ji budu potřebovat.
Šla si sednout na své místo a začala si povídat se svou kamarádkou a říkala něco v tom smyslu, že si ten obrázek zarámuje. Jen jsem vyjeveně civěla, co dokáže jen obrázek. Začala jsem dokreslovat Daisukeho.
"Týjo, takhle fakt vypadám?" sykl mi do ucha, když bylo hotovo. Zabralo mi to ani né deset minut.
"Jo, fakt tak vypadáš :)," napsala jsem na kus papíru.
"Tebe berou svalnatí kluci?" sykl.
"Ani ne, proč?" napsala jsem.
"Jde z toho poznat, že se ti líbím," zašeptal a šlo poznat, že se usmívá.
"Chceš říct, že jsi svalnatej?," napsala jsem, "dobře trošku."
"Jo! Vidíš, že jo," sykl ještě.
"Ty jsi teda namyšlenej :D," napsala jsem a on se ještě potich zasmál, než přišla Lala.
"Ahoooj!" pozdravila mě a objala. Málem se mi odhrnuly vlasy.
"No čau! Nová barva?" zeptala jsem se jí, protože na sobě měla sytě červené tričko a oranžové legíny.
"Jasné!" blýskla úsměvem.
"Ta je teda trhlá, ta Lala," pošeptal Daisuke. Usmála jsem se.
"Co že máš tak dobrou náladu?" zeptala jsem se, "našla sis kluka?" usmívala jsem se.
"Ne, ale..." začervenala se.
"Neříkej, že se ti pořád líbí Lucas? Ten nafoukanej idiot?" zeptala jsem se naoko otráveně.
"Noo..." červenala se ještě víc.
"Takže jo," domyslela jsem si. Lala si vytáhla učebnici angliny se sešitem a propiskou, hodila batoh na zem a sedla si vedle mě.
Do třídy přišla učitelka. Jmenuje se slečna Dashwoodová a umí perfektně anglicky. Celou hodinu jsme opakovali, ale protože to umím, byla to nuda. Tak jsem se nudila a nejdřív jsem se z toho nechala vyzkoušet a pak jsem si zbytek hodiny kreslila.
 
 

Reklama
Reklama

Ikonky:


Přidej se! >>>

Fan of:

House of Night by P.C. Cast & Kristin CastFallen by Lauren Kate
The Vampire Diaries by L.J. SmithHercule Poirot by Agatha Christie
Wings by Aprilynne PikeUnearthly by Cynthia Hand
Hex Hall by Rachel HawkinsHarry Potter by J.K. Rowling
The Chronicles of Narnia by C.S. LewisInheritance by Christopher PaoliniFirelight by Sophie JordonParanormalcy by Kiersten White

Teams:

House of Night by P.C. Cast & Kristin CastUnearthly by Cynthia HandThe Vampire Diaries by L.J. Smith
Fallen World by Megan CreweFirelight by Sophie JordonWings by Aprilynne Pike