Short stories

Nebezpečí skryté v knihách

29. ledna 2014 v 18:07 | Ell Amaterasu
Takže po nějaké době zase něco přidávám - je to slohovka, kterou jsem včera psala do školy. Má to být vypravování (doufám, že to taky vypravování je xD).
Je to podle skutečné události! Tohle se mi doopravdy stalo...:-D
Už odmala mě velmi zajímaly knížky, i když jsem ještě neuměla ani číst. Jednou se mi má záliba (a možná i posedlost) nepěkně vyplatila...
Když mi byly asi tři roky, pomalu začínala jsem se zajímat o literaturu. Jedno odpoledne jsem si tak seděla ve své postýlce v pokoji. Byla to taková ta klasická dětská postýlka s vysokou ohrádkou, která tam jistě je kvůli bezpečnosti jejího obyvatele. Zničehonic mě napadlo, že bych si mohla ze skříňky vedle podat jednu knížku. Kdyby to někoho zajímalo, byla to kniha o zvířatech, venkově a životě na vesnici. Obsahovala opravdu hodně pěkných obrázků, které jsem si velmi ráda stále dokola prohlížela. A tak jsem vstala a přistoupila těsně k ohrádce na straně skříně. K mému neštěstí byla ona kniha až úplně na konci řady, takže jsem se musela namáčknout na okraj. Zvedla jsem svou dětskou krátkou ručku a natáhla se. Prstíky jsem šmátrala po hřbetu knihy a už-už jsem ho měla, ale stále mi unikala. Natáhla jsem se tedy ještě víc, druhou rukou se zapřela ho horní okraj postýlky a více se překlonila. Tuhle akci jsem prováděla do té doby již tolikrát, že jsem si nepřipouštěla neúspěch. Alespoň do teď. Nějak mi musela v tu chvíli ujet noha, protože najednou jsem ztratila veškerou oporu a přepadla dolů. Nepadala jsem moc dlouho - postýlka nebyla naštěstí od země nijak daleko, ale i tak to bylo bolestivé. Spadla jsem totiž rovnou na hlavu - konkrétněji na čelo. Koberec v pokoji je hrubý a tvrdý na dotek, díky čemuž jsem ho tam poté měla otisknutý. Nějak jsem se z původní polohy na hlavě překulila do sedu a začala naprosto typicky dětsky brečet, čímž jsem se dožadovala záchrany. Přiběhla mamka a s prostým "Ježíši Kriste!" se jala mě utěšovat a ošetřovat. Kupodivu se mi nic nestalo, což je prý u dětí, které mají gumové kosti, celkem normální, ale já si myslím, že to není tak docela pravda. Navenek jsem měla pouze modřinu a otisk koberce, ale už navěky nejspíš zůstanu praštěná.

Z toho plyne ponaučení, že i zdánlivě neškodné knihy mohou být nebezpečné!

Posedlost

29. listopadu 2013 v 19:29 | Ell Amaterasu
Byl to ten pocit. Ten pocit z té... z té...
Zasekla se té... té...
...věci.
...věci.
Měla strach. A tu... věc to živilo. Živily ji její pocity - strach, děs, úzkost, zhnusení... Začala zase psát.
Sam za to může. To on to koupil. Koupil ten hnus.
Mám pocit... od té doby, co to tady je... že nějak ubývám a je mě čím dál míň. Vysává mě to. Saje to mou energii a duši. Hezky kousek po kousku.

nobody cares.

15. září 2013 v 13:34 | Ell Amaterasu
"Annabel, co nám k tomu povíš?" zeptal se učitel a vytrhl ji ze snění. Snila o tom, že ji všichni přestanou přehlížet a začnou se s ní bavit. Že přestane být ta neviditelná. Bohužel to byl jenom její sen. Povzdychla si. Věděla, že přestane učitele zajímat. Že se obrátí k někomu jinému.
"Annabel," vyslovila její jméno vyčítavým hlasem matka doprovázeným vyčítavým povzdechem. Vždycky byla jen přítěž. Anebo ta neviditelná. Nenamáhala se odpovědět. Prostě odešla do svého pokoje a tam se zamkla. Zavřela okna, zatáhla závěsy. Ucpala klíčovou dírku žvýkačkou, zhasla světla. A až potom, s obličejem zabořeným do polštáře, se rozbrečela. Za tu dobu si zvykla nebrečet nahlas. Dřív ji za to matka bila, když ji jen viděla, jak brečí. A bila ji o to víc, když hlasitě vzlykala a popotahovala. A tak brečela potichu, zavřená ve svém pokoji. Až když se jí nedostávalo dalších slz a polštář měla promáčený slzami, vstala.
"Už takhle nemůžu dál," zašeptala. Rozhlédla se po pokoji. Připadal jí cizí. Vůbec neodrážel její osobnost. Holé bílé stěny jí připadaly nepřátelské. Šedý drsný koberec taktéž.
"Ne tady, ne takhle.." šeptala. Na otřískaném psacím stole měla pár školních potřeb. Mezi nimi i ostré nůžky. Vzala je s odhodláním. Pak si lehla do postele, přikryla se peřinou a rozevřela nůžky. Přiložila je k zápěstí a zatlačila. Objevila se stružka krve. Zatlačila víc. Začala krvácet mnohem víc. Odložila tedy nůžky na opotřebovaný, rozvrzaný noční stolek a vzala lahvičku, která na něm ležela. Vysypala prášky na spaní a většinu spolkla. Jen tak, nalačno. A pak se uložila do postele, jako by měla jen jít spát a ne jít na smrt. Usnula a ve spánku vykrvácela. Nikdo na to až do příštího dne odpoledne nepřišel. Až když nepřišla ze školy, přišla Annabelina matka na to, že Annabel od včerejška neviděla. Zavolala do školy a zjistila, že Annabel ve škole nebyla. I tak si ale nedělala přílišné starosti. Prostě si řekla, že šla za školu. Ale Annabel ve škole nikdy nechyběla. Žádné prohlídky u lékaře, žádná nemoc, žádné záškoláctví.
Ale až další den ucítila zvláštní zápach. Vycházel z Annabelina pokoje. Zavolala na ni, ale Annabel neodpovídala. Chtěla vstoupit, ale zjistila, že je zamčeno, chtěla si odemčít univerzálním klíčem, ale zjistila, že je klíčová dírka zalepená, chtěla dveře vyrazit, ale nebyla dost silná. Annabelin otec jí pomoct nemohl, protože byl už dávno mrtvý. A tak její matka zavolala policii. A ta Annabel našla.
Matka ji oplakávala, omlouvala se jí, že se o ni dostatečně nestarala. Policie to vyšetřovala a zavřela ji do vězení, protože se o Annabel nestarala. Ve škole to byla zpráva týdne. Všichni se bavili jenom o Annabel a její smrti. Všem jí bylo líto, i když ji neznali. Najednou se jakoby všichni probudili a uvědomili si, že tam nějaká Annabel byla.
No body cares until
Zdroj obrázku: weheartit.com

Ochranný onyx

23. května 2013 v 19:18 | Ell Amaterasu
Tak jsem tu speciální povídku do soutěže na databázi knih dopsala a tady je. Jinak ji najdete na http://www.databazeknih.cz/soutezni-prispevky/ochranny-onyx-203
Její zlatavé vlasy zavířily vzduchem, když ji trefil. Celá sebou trhla, i když to nebylo to nejhorší, co ji čekalo.
"Jak nám tohle vysvětlíš?!" upřel na ni modré oči otec.
"Už jsem říkala, že mě to mrzí," popotáhla se skloněnou hlavou.
"Pche!" Znovu ji trefil a tentokrát silněji. "Zklamala jsi nás, mě i tvou matku."
"Tvůj otec má pravdu. Jak jsi to mohla tak zkazit?!" přidala se k němu i její matka a prohrábla si stejné zlatavé vlasy, jaké měla i ona, a zuřivě se na ni zahleděla.

Trust...

14. dubna 2013 v 19:33 | Ell Amaterasu
"Můžu ti věřit?" zeptala se ho.
"Ano," odpověděl jí a usmál se.
"Děkuji ti. Jsi vše, co mi zbylo..." objala ho.
"Tak krásná... A nevinná..." zašeptal jí do ucha. Tiše zavrněla. Stáli na okraji útesu a objímali se. On ji zachránil z domu, který hořel. Vynesl ji ven na čerstvý vzduch a odnesl sem. Důvěrně ho znala, svěřovala se mu se vším. Bezmezně mu důvěřovala.
A věděla jeho tajemství.

Fallen...

5. dubna 2013 v 18:54 | Ell Amaterasu
Šla jsem domů...
Po škole.
Jen tak.
Sama.

Déšť

19. března 2013 v 19:32 | Ell-Amaterasu-Dei
Vydala jsem se do mé oblíbené kavárny. Měla jsem schůzku. Ale ne rande. Vstoupila jsem dovnitř, zasedla ke stolku pro dva. Přišla obsluha.
"Ještě si nic nedám," odmítla jsem ji a čekala. Do kavárny vstoupil kluk s tak světlými vlasy, že byly skoro bílé. Rozhlédl se po kavárně. Někoho hledal. Mě. Konečně mě našel a zamířil ke mně.
"Ahoj," zářivě se usmál.
"Čau," oplatila jsem mu úsměv a pokynula mu k židli. Posadil se a vyhlédl oknem ven. Vybrala jsem místo s výhledem ven, protože ráda pozoruji désť. A dnes pršelo. A hodně. Tak, že většina lidí zůstala raději doma, než aby lezla ven do lijáku. Ale našlo se pár lidí, kteří se přes désť ven odvážili.
Znovu přišla obsluha.
"Co si dáš?" usmál se na mě.
 
 

Reklama

Ikonky:


Přidej se! >>>

Fan of:

House of Night by P.C. Cast & Kristin CastFallen by Lauren Kate
The Vampire Diaries by L.J. SmithHercule Poirot by Agatha Christie
Wings by Aprilynne PikeUnearthly by Cynthia Hand
Hex Hall by Rachel HawkinsHarry Potter by J.K. Rowling
The Chronicles of Narnia by C.S. LewisInheritance by Christopher PaoliniFirelight by Sophie JordonParanormalcy by Kiersten White

Teams:

House of Night by P.C. Cast & Kristin CastUnearthly by Cynthia HandThe Vampire Diaries by L.J. Smith
Fallen World by Megan CreweFirelight by Sophie JordonWings by Aprilynne Pike